Mé vzpomínky na listopadové události 1989
V sobotu 18. 11. 1989 v 6 hodin ráno jsem poslouchal zahraniční rozhlas, už si nepamatuji, jestli to byla Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, a tam hlásili, že večer v Praze na Národní třídě došlo k jakémusi brutálnímu zásahu veřejné bezpečnosti proti studentům, kteří pochodovali městem. Říkali cosi o zraněných a snad i o mrtvém. Tak jsem se dozvěděl o této události. Samozřejmě, že od této chvíle jsem se pídilo po dalších informacích. Náš rozhlas, TV a tisk se zachoval typicky, mlžil, zlehčoval a zamlčoval. V dalších dnech se lidé scházeli na Václavském náměstí, a bylo vidět, že v Praze to vře. Oficiální informace byly nedostatečné. Chodil jsem do práce, v Šumperku byl klid, nic se nedělo. V průběhu týdne jsem se rozhodl, že si v sobotu zajedu do Prahy. Vidět na vlastní oči je lepší, než poslouchat polopravdy.
V sobotu 25. 11. 1989 ráno, nějak kolem páté jsem v Zábřehu nastoupil do rychlíku. Nastupovali ještě 3 mladí, asi studenti, na nichž bylo vidět, že jsme naladěni na stejné vlně. Sedli jsme si do jednoho kupé, povídali si, oni jeli do Prahy s podobným úmyslem. Při vystupování jsem se rozloučil, chtěl jsem být sám a nezávislý. V podchodu z nástupiště stály skupinky Pražáků a informovali nás, že demonstrace se nekoná na Václaváku, ale dopoledne na Letné. Rozdávali různé letáky a žádali nás, abychom informovali lidi v místě bydliště, protože oni v Praze cítí, že zbytek republiky mlčí. Měl jsem sebou aktovku, tak jsem bral všechny dostupné tiskoviny, až byla taška napěchovaná. Pak jsem šel na Václavák a viděl, že všechny výklady jsou polepené letáky tak důkladně, že nebylo skoro vidět, jaké zboží v tom kterém obchodě nabízejí. Poprvé jsem viděl fotky nějakého Havla (o němž jsem neměl ani potuchy) a zaujala mne jeho bradavice na tváři.Postavec sv. Václava byl také polepený. Fotil jsem to. V podchodu u stanice metra dole na Můstku na monitorech stále opakovaně ukazovali video nahrávku ze zákroku, zvláště byl známý záběr „ máme holé ruce“ a studentů stojích a sedících proti řadě příslušníků v bílých přilbách, s plexi štíty a pendreky. Pak jsem šel na Národní třídu na „ono místo“. Bylo tam mnoho kytic a svíček. Všude plno lidí. Četl jsem vylepené informace, tím si uvědomil, že toto už není jenom nějaký místní, pražský konflikt se státní mocí, který za pár dní odezní. Viděl jsem, že vzniká něco vážného, že se to rozšíří, že už to nejde zastavit. Samozřejmě, že jsem tehdy netušil, a to asi nikdo, kam až se to vyvine.
Bylo mi zima, den byl studený a měl jsem obavy, že odpoledne po několikahodinovém stání na Letné zmrznu. Proto jsem si v obchodním domě Kotva koupil něco teplejšího na sebe. V oddělení elektro na všech televizorech běžel přímý přenos volby Urbánka. Byly to takové už chabé snahy vedení KSČ a vlády, ještě uchopit děno do svých rukou. A potom jsem šel pěšky na Letnou. Dostal jsem se dost blízko do středu tribuny, krásně jsem na ni viděl. Neviděl jsem dozadu a na strany na konec shromáždění, ale bylo to prý (podle pozdějších zpráv), dosud největší shromáždění občanů, prý nás bylo na milion. Byl jsem na něčem takovém poprvé, pozoroval jsem dění s chladnou hlavou a takové zvonění klíčů nebo koordinované kymácení lidí – vlnění davu, mi nic neříkalo.Pražáci to už měli z Václaváku asi nacvičené. Skandování dvou, tří slov v reakci na nějaký proslov z tribuny, které kdesi v davu vzniklo a šířilo se jako kruhy na vodě, mne taky nechávalo chladným. Ovšem kolem sebe jsem viděl, že něco, jako davová nálada, existuje. Až když jsme zpívali hymnu, mi tekly slzy. To zastavit nešlo a chladně uvažovat už taky ne.
Po skončení jsem zase chodil po centru až do večeře, fotil s obtížemi – tehdy fotoaparáty neměly blesky a běžné filmy měly malou citlivost, takže některé snímky podle toho vypadají.
Přijel jsem v noci domů, krátce povykládal a brzo ráno, kolem šesté, jsem šel na Hlavní třídu a polepil výklady obchodních domů „rybárny“ naproti a Knihy na rohu u divadla všemi těmi materiály, co jsem dovezl. Nenechal jsem si na památku nic, říkal jsem si, že je hodnotnější, když si to přečtou desítky lidí, než když to leží v šuplíku. Zvláště si cením, že jsem měl a vylepil dvě Mladé fronty – jedna verze byla pro Prahu, víceméně necenzurovaná a druhá pro zbytek republiky, učesaná a opatrná. To asi ti, co si v týdnu kupovali noviny, netušili, že novináři vyrábějí dvě varianty. Skromně podotýkám, že jsem lepil na čisté výklady, že to byly první plakáty a omlouvám se prodavačům, kteří za týden, za dva, žiletkou seškrabovali samolepky.
Ještě poznámka – když jsem měl polepenou Jendnotu a pracoval na dalších výkladech, vyšel z průchodu vedle rybárny (tam tehdy bylo okrskové oddělení VB), uniformovaný příslušník VB. Asi šel domů po noční. Sevřely se mi vnitřnosti a chystal jsem se na útěk, jestli vykročí ke mně. Esembák však zabočil a odešel.
Tím končím své vzpomínky, protože to, co následovalo v dalších dnech, shromáždění na rohu u divadla i uvnitř, atd., je už jiná kapitola.
Pokaždé, když přijedu do Prahy, jdu na Národní třídu na ono místo, kde vše začalo, a čekám už přes dvacet let, kdy pražský magistrát, mimochodem ódéesácký, postaví důstojný památník.
Ta deska v průchodu, téměř ve tmě, holá, bez místa pro květiny či svíčky, je nedostatečná. Toho listopadu nastala nová doba pro naši zem a divím se, že Pražákům a studentům, těm, kteří se zúčastnili, i těm pozdějším, ta nedostatečnost nevadí. Možná, až bude sté výročí, vznikne nějaká občanská iniciativa v tomto směru, když už oficiální místa mlčí.
Jan Horák
